Swimrun s Klárou V. – Týden do závodu

Červen 5, 2020

Do mého prvního swimrunu zbývá přibližně týden. S ubývajícím časem panika plynule stoupá. Občas se utěšuju, že je to jen obyčejná předstartovní nervozita, ale pak zase nabývám dojmu, že je důvod se bát.

Tak za prvé – můj partner mě opustil. Tedy ne navždy, ale pro tento závod rozhodně. Přesouvání termínů různých akcí z doby karantény způsobilo, že mu náš závod koliduje s jinou věcí a bohužel si musel vybrat. Já tím pádem zůstala na závodění sama. Nebude kdo by mě táhl do kopce, nebude s kým si dát v cíli finišerské pivo. Musím plavat s bójkou a musím tedy rychle vymyslet, jak ji upevnit na tělo při běhu. Nesmím se na trati ztratit. Na druhou stranu mě nebude nikdo kibicovat, že běžím pomalu do kopce, ztratila jsem se nebo plavu někam do háje místo k protějšímu břehu.

Další věc je plavecká forma. Koncem dubna jsem nadšeně prohlašovala, že přece můžeme plavat v rybníce. Koncem května jsem byla nadšená, že už nám otevřeli bazény. A pak jsem zjistila, že pro pracovní a studijní povinnosti na trénink skoro není kdy. Dnešní výlet do bazénu názorně ukázal, jak to tou mojí formou je. Zkusila jsem plavat třístovky – a nejenže se jednotlivé časy od sebe výrazně lišily, ale také byly všechny horší, než co jsem uměla zaplavat v zimě. Poslední třístovku jsem navíc zkusila bez pacek a světe div se, byla z nich nejrychlejší. Přitom mě ty packy měly přece zrychlit! Takže teď vím, že moje forma je jemně řečeno variabilní a vůbec nevím, jestli poplavu s packami nebo je raději nechám doma.

Uklidňuje mě jen vědomí, že jsme se do závodu přihlásili, abychom si to zkusili a boj o medaile necháme jiným. Taky se mám rozhodně na co vymluvit, kdyby to vypadalo na ostudu. Ale ve skutečnosti jsem přesvědčená, že závod dokončím. Nějak to totiž vždycky dopadne.

Jeden z posledních tréninků před závodem – je třeba si vyzkoušet všechny pomůcky.