Můj první swimrun

Březen 29, 2018

Píše se březen 2017 a dostávám e-mail od mého švagra z Finska, kam se chystáme na letní dovolenou, zda prý s ním nechci vyzkoušet nějaký adventure race v nějaké nové disciplíně. Prý je to ve dvojicích a žádný Fin s ním nechce jít.  Popis zní zajímavě, termín padá přímo na období, kdy budeme ve Finsku, a ještě se to koná v nějaké vojenské oblasti, která je civilistům normálně uzavřená a jinak bych se tam nepodíval, takže i přes peněženkurvoucí startovné nabídku přijímám a začínám zjišťovat, co to ten swimrun je.

Informací před závodem je poměrně málo, víme pouze, kolik zhruba kilometrů poběžíme, kolik poplaveme, a jaká je povinná výbava. Sháním neopren, píšťalku, zjišťuji co jsou hand paddles, pull buoy a začínám se učit plavat kraul. Přes neustálé strašení, že voda v oceánu bude mít něco kolem 10°C, se na závod začínám dost těšit.

Porkkala swimrun – skromné, ale sympatické zázemí závodu.

Je tu den závodu. S blížícím se startem přichází předstartovní nervozita, která by se dala vyčíslit počtem závodníků čekajících na jedinou toitoiku v areálu. Čeká se o to déle, když se jednotliví nešťastníci musí před výkonem ještě poprat s neoprenem… Na startovní výstřel čekám s pocitem, že formu jsem před závodem neztratil. Asi to je tím, že jsem ani žádnou neměl. Závod začal a skupina asi 100 lidí vybíhá z vojenské základny. První nečekanou zkouškou je proběhnutí před špalírem vojínů v pokleku s bazukami na ramenech míříc přes naši cestu někam do lesa. Naštěstí asi jen nácvik, nečekali na nás, takže se dostáváme ze základny pryč a přibíháme k prvnímu plaveckému úseku.

Nevýhoda nás Čechů je, že nemáme moře, takže po skoku do vody mě jako vždy překvapuje – „fuj, to je slaný!“. Na druhou stranu ten nedobrý slaný pocit v ústech snižuje pocit omrzání všech částí těla, které nejsou schované pod neoprenem nebo plaveckou čepicí (už tuším, proč má na rozdíl ode mne většina startujících neopren s dlouhými rukávy a nohavicemi). Jak se ale člověk trochu zahřeje, tak už to jde a časem už to ani nevnímám. Trasa je zde vedena, stejně jako v originálním ötillö, přes mnoho ostrovů podél pobřeží a vede úžasnou člověkem netknutou přírodou, po pěšinách, které před námi vyšlapali pouze rychlejší závodníci a stavěči trasy.  Každý ostrůvek je jiný a být zde jako typický turista, tak každých pár metrů zastavuji kvůli focení…ale závod je závod.

Možná i díky tomu, že jako jediný absolvuji většinu plaveckých úseků stylem ‚prsa‘, jsem suverénně nejpomalejším plavcem v celém startovním poli. Však také můj parťák na mě po každých pár tempech musí čekat, abychom dodrželi maximální povolenou vzdálenost ve vodě – 10m. Jakmile se nohama dotkneme pevné země, karta se obrací. Díky tisícům naběhaných km v posledních letech se ihned řadíme mezi ty nejrychlejší týmy. Na trase tak vznikají vtipné situace, kdy už asi pošesté předbíháme jednu a tu stejnou dvojici, která nás ve vodě vždy předplave. Já už pomaleji plavat téměř nemohu a ve spojení s tím, jak přibývá únavy u ostatních závodníků, se postupně propracováváme z posledních příček výš a výš.

Sportovní zážitek nám zpestřují adrenalinové vložky různých podob. Mokřady, kam se propadáte do půlky stehen a sundávají vám boty, moře tak mělké, že vás mořské řasy (a radši ani nechci vědět co všechno ještě) lechtají po celé spodní polovině těla, včetně obličeje, nebo vlezy a výlezy z vody tak mokré a prudké, že nezřídka kdy se ocitáte v nekontrolovaných pohybech a kolem sebe vidíte padat závodníky jako hrušky.

Jak už to u nás vytrvalců bývá, v posledních kilometrech se cítíme lépe a lépe a rozhodně lépe než na začátku. Škoda jen, že cíl se nevyhnutelně blíží…poslední plavecké úseky si už dokonce užívám a s pocitem, že už plavat nebudu, dokonce i mírně zrychluji. V cílové rovince zdoláváme ještě jednu dvojici, čímž se ocitáme v první polovině výsledkové listiny. Z toho jsme byli velmi mile překvapeni, když vezmeme v úvahu naše zkušenosti a to, jak byl náš tým výkonnostně „vyrovnaný“ :-).

Trať dlouhou přibližně 15 km, ze kterých se cca 3,5 km plavalo, jsme zdolali v čase 3:15 hodin a bylo to možná nejhezčích 3:15 hodin z naší dovolené. Ne že by zbytek stál za prd, ale takto silný a nevšední zážitek se vryje hodně hluboko do paměti.

Porkkala swimrun 2017 – trať závodu