Ahoj swimrunneři, 

dovolte nám se ještě jednou vrátit ke swimrunu na Orlíku, který byl jedinečný mj. i v tom, že se na jeho start poprvé v ČR postavil slabozraký závodník, přesněji závodnice:-) Eva Lesová, závodnice vidící na pár procent, s Aničkou Michalcovou, její trasérkou pro tento závod, se postavily na start 14 km dlouhé trasy SPRINT s cílem dokončit… 

Aničko, Evo, jak jste se o swimrunu dozvěděly a čí to byl nápad si tento sport vyzkoušet?

Eva: S nápadem přišla Anička, protože si už Swimrun dříve zkusila. Ale nemusela mě moc dlouho přemlouvat.

Ani: Jezdím s Evou hlavně triatlon. Swimrun je skvělá kombinace toho, co Eva zná a umí, a zároveň něco úplně nového, co jsem si já zamilovala už předloni na Slapech.

Za sebou už máte mnoho závodů, a to nejen běžeckých, ale i typu gladiator race, spartan race apod. Byl pro vás swimrun v něčem nový, netradiční?

Eva: Pro mě hodně, mnoha věcmi. Už jenom to, že se celý závod, nejen plavání, může absolvovat v neoprenu. Mně osobně se strašně líbilo, že Swimrun je sám o sobě hlavně závod dvojic, i když se teď už dá běžet i sólo. Na různých závodech jsou spolupráce dvojice v podobě trasér/zrakáč spíše brána tak, že závodí jednotlivec a má k sobě pomocníka. Takhle jsme byly vedeny jako tým, který mezi ostatními týmy krásně zapadl. Hodně netradiční bylo lano, což se ukázalo jako obrovská pomoc. Jiné pomůcky jsme si pro ten první pokus radši nevzaly.
A poslední specifikum co mě napadá, byly opakované přechody mezi vodou a souší. To moje tělo vůbec nezná. Na triatlonu se z vody leze jednou a než doběhnete ke kolu, tak už se z té změny oklepete. Vůbec mě nenapadlo, že to bude na Swimrun pocitově o tolik jiné.

Ani: Swimrun spojuje to, co miluju, tedy plavání na otevřené vodě a běh hlavně v přírodě. S Evou si pak silněji uvědomuji, co za nádheru máme kolem sebe. Ta radost z překonání traťe v týmu je mnohem víc než jen dvojnásobná.

Při značení trasy jsem na vás na některých krkolomných úsecích myslel s tím, že to je poměrně náročné zdolat i pro člověka, který vidí na 100%. Jak jste zvládaly překonat prudké „seběhy“ k vodě nebo kamenité výlezy z vody?

Eva: Při prvním prudším seběhu Anička říká: „Tak to je masakr.“ Tak jsem se jen držela, styl vláček, za rameno a byla ráda, že tak úplně nevím, čím vlastně probíháme. Skalnaté výlezy z vody jsme řešily prostě na místě, jak to šlo. A paradoxně mi nepřišly tolik těžké, všechny se mi zdály zvladatelné. Několikrát nám další závodníci nabízeli pomoc, což nás strašně potěšilo. Den po závodě jsem viděla fotky míst, kam jsme se škrábaly a úplně jsem z toho byla v šoku, jak hrůzostrašněji vypadají výlezy z obrázků než z reality.

Ani: Eva má hodně zkušeností s terénem, překážkami a má různé traséry, takže dokáže navnímat, jak se pohybujeme a kopíruje pohyb. Při běhu a před změnou terénu jí stále popisuju nahlas, co vidím před námi. Snažím se dopředu vymyslet, jak to zvládneme. Ale většinou si to Eva udělá po svém a já jen vydechnu “super, jdem dál:)”

Co pro Vás bylo na trati nejnáročnější?

Eva: Pro mě určitě ty seběhy. Ačkoliv jsem už takový terén několikrát zažila, ať už na OCR závodech nebo třeba na Vltava Run. Pořád je to pro mě velká nejistota, u které se musím nejvíce soustředit a rozhodně bych to nenazvala uvolněným během.

Ani: Letos bylo teplo. Takže za mě ty běžecké úseky na slunci. Zvažovaly jsme nebrat si neopren, ale bylo lepší ho nakonec mít a rozepínat na běhu. Neopren pro Evu zapůjčil Petr Vabroušek, čímž mu moc děkujeme.

A co bylo největším zážitkem?

Eva: Celý Swimrun byl pro mě skvělým a novým zážitkem. Ale po každém plavání jsem Aničce říkala, že je to úplně úžasné a že chci do vody zpátky. Když kolem proplouvaly lodě, tvořily vlny (je mi jasné, že musely být malé), a já ve vlnách nikdy dřív neplavala. Běžely jsme po pláži a voda narážela na břeh, až se pěnila. Pro mě, jako pro někoho, kdo nezažil moře, to bylo úžasné. I ten pocit, jak se v průběhu delších plavecký úseků ze sekundy na sekundu změnila teplota vody. Já zrovna měla rozečtenou knížku o Lynne Coxové, dálkové plavkyni, stejně tak jsem už přečetla hodně příběhů z Kony (Ironman na Havaji), tak jsem na ně při plavání v takovém prostředí hodně myslela.

Ani: Úsek, kdy se plave už k zámku Orlík, tam jsem věděla, že už to zvládneme. A pak v lese, kde na nás cizí paní volala: “a jedete holky taky na kole?” A my s Evou obě najednou zakřičely “dneska neee”. Byl to skvělý den!

A na závěr se zeptám, uvidíme vás ještě někdy na swimrunu?

Eva: Když bude všechno v pořádku, tak bych se ráda vrátila na start na Slapech. Mrzí mě termínová kolize v době Harty, protože to místo je taková srdeční záležitost naší rodiny. A pokud by se během příštího roku uskutečnil Swimrun v Kolíně, tak bych strašně ráda jela i tam – protože to je zase moje oblíbené město 🙂

PS Eva: Velké díky všem dobrovolníkům v cíli a na občerstvovačce, byli naprosto fantastičtí 🙂

Cílová rovinka v podání Evy a Aničky

Co dodat závěrem? Holky si bez diskuze zaslouží obdiv a poklonu od nás všech! Z mé strany jim současně patří velké poděkování. Myslím, že nejen pro mě, ale pro všechny přítomné bylo jejich proběhnutí cílem a následné emotivní objetí velmi silným a nezapomenutelným zážitkem! Současně věřím, že po dlouhé době bez závodů se Evě podařilo znovu restartovat chuť do závodění a že vám to spolu bude nadále běhat tak dobře, jako na Orlíku! 

Holky děkujeme!

Krásný den všem, 

za Czech Swimrun Tour přeje,

Petr.-)

Nevidomá Eva ve šťastném cílovém objetí s trasérkou Aničkou